Déšť

neustal ani do rána, a přestože podle kalendáře vycházelo slunce v osm dvacet, trvalo téměř do devíti, než vrstvou mraků proniklo trochu mlhavého, šerého světla.
Na Severonádražní ulici stál červený dvoupatrový autobus na chodníku přesně tak, jak se tam před deseti hodinami zastavil.
Jinak tu bylo všechno jako proměněné. V uzavřeném prostoru se hemžilo asi padesát mužů a kolem dokola se množil shluk zvědavců.
Někteří tam stáli už od půlnoci, přestože neviděli nic jiného než policisty, muže s nosítky. a hučící pohotovostní auta všeho druhu. Byla to noc vyjících sirén a souvislého proudu vozidel, která se s velkým hlukem a zdánlivě v naprostém zmatku řítila po mokrých ulicích sem a tam.
Nikdo nic určitého nevěděl, ale od ucha k uchu šla zpráva, která se šířila v soustředných vlnách zástupem přihlížejících, pak okolními domy, pak celým hlavním městem, až dostala určitější tvar a rozběhla se po celé zemi.
V tuto chvíli už pronikla i za hranice.